Právní úprava jistoty a možnosti jejího čerpání

Peněžní jistotu, dříve známou jako kauci, dává nájemce pronajímateli z toho důvodu, aby bylo v maximální možné míře zajištěno splnění povinností nájemce v době trvání nájemního vztahu. Dle úpravy občanského zákoníku je možné mezi nájemcem a pronajímatelem smluvně dohodnout jistotu až do výše 6 měsíčního nájemného, není dána povinnost ukládat peněžní prostředky na zvláštní účet a odpadá omezení týkající se nemožnosti zápočtu některých pohledávek vůči jistotě.

Jak určit výši jistoty?

K uzavření dohody o složení jistoty může dojít při vzniku nájmu v rámci uzavření nové nájemní smlouvy, ale i samostatně, kdykoli v průběhu trvání nájemního vztahu samostatnou dohodou. Uzavření takové dohody je čistě fakultativní, nedojde-li k jejímu uzavření, není pak pronajímatel oprávněn složení peněžní jistoty po nájemci vymáhat.

Věcí dohody smluvních stran je zároveň určení výše peněžní jistoty, přičemž ta však nesmí překročit šestinásobek měsíčního nájemného, ve vyšším rozsahu se bude jednat o zdánlivé ujednání, kdy vzniká nájemci právo na vydání bezdůvodného obohacení. Nájemným se v tomto slova smyslu rozumí nájemné bez záloh na energie a služby a ostatních plateb. Při ukončení nájemního vztahu je pronajímatel povinen složenou jistotu nájemci vrátit, přičemž je oprávněn si započíst vše, co je nájemce z nájmu dlužen, ať se jedná o dluh na samotném nájemném, či neuhrazených platbách za služby spojené s užíváním bytu. V neposlední řadě je pronajímatel oprávněn si započíst nárok z titulu náhrady škody způsobené nájemcem na předmětu nájmu a slouží i ke splnění jiných povinností nájemce vyplývajících z nájemního vztahu, neboť zákon neobsahuje žádná omezení týkající se účelů, pro které lze z jistoty čerpat.

Vrácení a zhodnocení jistoty